čtvrtek 28. prosince 2017

Vánoční střípky




„Jéé, jéé, já dostala kartáček na zuby!“
Nemyslím si, že jsem někdy viděla dítě, které by z něčeho podobného projevilo takovou radost.



„Veronika, řeckého původu,“ čte zaujatě školačka a šmahem dodává, „ty jsi jako z Řecka, jo?“



 „The bell still rings for those who truly believe.“



 On měl ale vážně radost, i když se tak netváří... :D



 Nemůžu říct, že by celý Štědrý den a následující svátek byly boží (asi proto, že jsem v noci na Štědrý den spala jako zabitá), ale bylo to celkem fajn. O to božejší ovšem byly ty dárky, které na mě čekaly doma, a za něž všem čarodějnicím moc a moc děkuju. Udělaly mi náramnou radost, bradavického kulicha už hrdě nosím, stejně jako zajíčkové ťapky, rozečetla jsem si Královskou krev a poctivě ji zakládám dračí záložkou a pálím svíčky jako divá. A když nečtu doctorovskou knížku, s nadšením si prohlížím Bestiář Harryho Pottera, po němž jsem bažila v podstatě už od chvíle, co vyšel. A říkám si, jak moc fajn by to bylo v těch Bradavicích, ale když už tam nemůžu být doopravdy, alespoň mám tenhle KOUZELNÝ obrázek, který má na svědomí nesmírně šikovná Gabča alias Sova přepálená. Děkuju ještě jednou, protože to je fakt nádhera a slziček mi ukáplo jenom pár.


čtvrtek 21. prosince 2017

Z tepla rovnou do zimy

… aneb Vánoční varanění ve Winterfellu

  
Někdo mi říkal, že se mu nechce pořád koukat na toho pána v tom článku pod tímhle a ať prý něco napíšu. Co na tom, že to řekla už před dvěma měsíci… tohle se taky určitě počítá.
Protože courání po předvánoční Praze na trzích na Staromáku je trapné, řekla jsem si, že by to chtělo změnu a pozvala jsem milé čarodějnice na krutý sever. Pravda, když jsem to navrhovala, neměla jsem ani zdaleka jisté, že bude kde přespat a že to vůbec vyjde, ale představa toho, že se nebudeme muset prodírat davy lidí, nebudeme muset pod vousy trousit tlumené nadávky, že ti dementi nejsou schopní se třeba trochu rozhlížet kolem a tak podobně, byla lákavá.
Ne že by v Liberci lidi nebyli. To ne, měli byste vidět, jak skřípu zuby, když jdu náhodou z práce v pět rovnou nakoupit, protože jsem debil a prostě se nedokážu poučit, že v tu dobu chodí nakupovat celý Liberec. Ale to sem zrovna moc nepatří. Každopádně – rozhodně tu je méně lidí než v Praze, tak. Navíc naši varani bývají nadmíru štědří (ačkoliv ty kilové svíčky jsem si letos už odpustila 8D), takže možnost se projít bez dárkové nálože a pak si v klidu tu nálož vyměnit, byla žhavým kandidátem, když jsme se rozhodovaly, jak to letos pojmout.
A já myslím, že se to povedlo. Ačkoliv loňská návštěva pražské ZOO a následné kafrání ve veganském bistru taky měly něco do sebe, tohle byla o dost větší pohoda. Tedy kromě toho cestování, u kterého jsem přirozeně nejvíc trpěla já, která to měla nejdál. Ne, sranda, Gabče patří můj obdiv, že navzdory tomu cestování přes celou republiku statečně přijela.
Ale taky jsem náhodou trpěla, zvláště při přípravě občerstvení, z něhož se mi nejvíc povedl asi nedělní oběd, který jsem děvčatům nabalila na cestu, ten zbytek byl takový… no, o dost tvrdší, než měl původně být. Ale hej, není každý den posvícení a prý nehladověly, takže za mě dobrý. Nejlepší byl stejně ten Omam, kde měli naprosto luxusní domácí limonádu a vynikající burger, takže až mi zase někdo přijede na návštěvu, je jasné, kam půjdeme.


Nicméně jak jsem říkala, bylo to naprosto fajn odpoledne a parádní večer, byť Lara si usmyslela, že čajíčkování a punčování (punč se mi vážně povedl) u čipsů, cukroví a doctorovského vánočního speciálu není úplně pro ni a trochu nás terorizovala (někoho i trochu víc). Návrh udělat z ní piňatu na mém stropním háku zazněl kupodivu jen dvakrát.
Když jsme s Atheirou byly před spaním (už v deset, jsme staré) venčit Laru, popadávalo cosi drobounkého, skoro neviditelného… a já v duchu vyjádřila přání, aby to do druhého dne zesilnělo. A ono to vyšlo. Nejen že bylo za okny napadáno, ale při snídani a pálení plovoucích svíček začalo znovu chumelit, a to takovým způsobem, že padaly ty velké chuchle a bylo bílo a bylo krásně a já byla šťastná, že nám to tak krásně vyšlo. Takže i když to vypadalo, že někdo nahoře roztrhl peřinu, vyrazily jsme s nadšením ven a já se musela prostě pořád pitomě uculovat. Sníh! Když si vzpomenu, jak jsme před dvěma roky seděly u Národního muzea venku a rozhodně ne tak nabalené… Zdá se to skoro až neskutečné.


Domů jsme dorazily prakticky jako sněhuláci, oklepaly se, děvčata si dobalila věci, já rychle uvařila špagety, flákla jsem na to omnomnom omáčku z červené čočky a mohlo se jít zase na vlak a autobus. (Z kopečka do kopečka… tady v Liberci se ani jinak nechodí.) Čarodějnice mi odjely dřív, než by mi bylo milé, ale celkově jsme spolu strávily víc času ve větší pohodě, než v jakýkoliv jiný předchozí vánoční sraz, a to se mi hrozně líbilo.
Doufám, že podobně se i jim líbilo u mě (a pokud nelíbilo, tak si to asi radši nechte pro sebe) a že příští rok uspořádáme vánoční slet v podobném stylu a hlavně v plném počtu, aby se někdo furt nemusel tahat s dárky pro někoho jiného.
Prozatím se loučím a ozvu se zase tak za tři měsíce. Možná i dýl, znáte mě.