pondělí 28. srpna 2017

Quo vadis?

Když jsem byla mladší, vždycky jsem věděla, co chci dělat, až budu „velká“. Přestože se ty činnosti postupně obměňovaly, pořád tam byla ta jistota.

Jako úplně nejmladší jsem se rozhodla, že chci být kadeřnice. Asi s tím mělo co dělat to, že naše sousedka byla kadeřnice, měla vlastní salón a my k ní chodili jak na stříhání, tak i na zahradu hrát si s její dcerou. Ale jinak netuším, kde jsem to vzala. Zbožňovala jsem hrabání se v něčích vlasech (mamka byla vděčná figurantka), na panenkách jsem si zkoušela různě složité copy a další účesy, a tak jsem v budoucím povolání měla docela jasno. Nevím, kdy ta touha vymizela, ale někdy si říkám, jestli to není škoda. Co se dá dělat.

Někdy během osmé třídy ve mně vzklíčilo přání stát se floristkou, aranžérkou. Už předtím jsem ráda dělávala na Vánoce adventní věnce a k patnáctinám (nebo čtrnáctinám?) jsem dostala od drahého tatínka (hahaha, to je taky příběh na delší lokte) krabici, ve které byly floristické potřeby jako tavící pistole, aranžérská hmota a další číčovinky včetně knihy o aranžování květin. A já si řekla, že jo, že tohle je pro mě to pravé. Měla jsem i vybranou školu, nicméně pak jsme se s mámou přestěhovaly, tady v okolí taková škola není a tenkrát jsem si na intr prostě netroufla. Tohle mě teď zpětně mrzí víc než to kadeřnictví, protože na adventním věnci se vždycky snažím vyřádit a baví mě to. Dva roky zpátky jsem si dost pohrávala (a sem tam ještě někdy pohrávám) s myšlenkou si zařídit rekvalifikační kurz na floristku, ale ten je tak drahý, že mě ta chuť vždycky přejde. :D

A pak jsem byla na gymplu, což už bylo takové období, kdy se ty moje touhy začaly pomalu rozcházet a ta jistota byla čím dál tím menší. Na vysokou jsem chtěla jít na pedagogiku pro mateřské školy anebo na literaturu (kam mě nakonec vzali… ne že bych tam vydržela). Pak jsem začala s angličtinou-španělštinou a pak…

Pak to šlo jaksi do háje. Práce to byly víceméně jen různé brigády jako pokladní nebo kontrolor autodílů, než jsem si na začátku roku 2015 odjela do Anglie aupaiřit. A to mě tak bavilo! Ti kluci byli skvělí (jejich matka už tolik ne, ale to je teď jedno) a přestože se většina lidí zděsí, když řeknu, že jsem měla na starosti čtyři kluky, z toho dva byli dvojčata, nemohla jsem si na ně stěžovat.

Po návratu z Anglie mi mamka dohodila brigádu ve skladu s dárkovou kosmetikou a to mě taky svým způsobem bavilo, protože se jednalo o různé balení a dekorování těch balíčků. A přestože na to byl vzor, dalo se na tom vyblbnout a vždycky jsem si samolibě užívala, když mě vedoucí dávala za příklad, že takhle to balení má vypadat. :D Jenže to byla vážně jen brigáda na DPP, což z dlouhodobého hlediska prostě nemá žádné výhody, a navíc opravdu mizerně placená.

Pak jsem prošla takovým menším výběrovým řízením a od ledna 2016 je ze mě úřednice. Ta práce má svoje výhody – volné víkendy, trochu pružnější pracovní doba, čistá práce, kterou si nemusím nosit domů – ale není to něco, co mě naplňuje. Možná kdybych měla vlastní agendu, tak se na to dívám jinak, ale moje momentální náplň práce je poněkud dělená a ta větší část z toho je naprosto zbytečná. Ale to víte, když si pracovnice, která je tady už dvacet let, dupne, že chce pomocnici, protože svoji práci nezvládá a nestíhá, tak se jí samozřejmě vyhoví… Přestože to je taková práce, kterou v pohodě zastane jeden člověk. Kdybych to dělala sama, tak jo, tak by mi to nevadilo, ale takhle to je naprosto o ničem.

No jo… ale co tedy dělat? Toť otázka. Protože já popravdě nevím. Já prostě nevím, co by mě bavilo, resp. mě by bavilo víc věcí najednou, ale nejsem si jistá, která z nich natolik, abych se jí chtěla věnovat tak, aby mě uživila. Asi by mě pořád nejvíc lákala práce s dětmi, hlavně těmi menšími, o čemž svědčí i to, že poslední dobou čím dál častěji přemýšlím o tom, že vrátit se na chvíli k aupaiření, dokud ještě můžu, by nebylo vůbec špatné. A pak si třeba zařídit nějaký rekvalifikační kurz chůvy pro děti do předškolního věku.

Ale je to zvláštní. Celou dobu mám představu, co bych chtěla dělat, pak se přehoupne dvacítka a já jsem jaksi v háji a zaseknutá a zmatená a ztracená. Asi to je i tím, že jsem nikdy neměla pořádný vzor, co se týče kariéry. A potom je těžké k něčemu přilnout. Člověk si může říkat, jak chce, že na něj rodiče neměli žádný vliv v dětství, ale negativní vliv je pořád vliv. A mě samotnou to štve.

Je mi jasné, že nejsem jediná, ale jsem ráda, že můžu říct, že mám alespoň nějakou práci, byť takovou, která mě v současném stavu úplně nebaví, a nepřiživuji se na rodičích, resp. mámě (haha, já a přiživovat se na mámě, haha), anebo že nepobírám různé dávky a nepovaluji se jen tak doma. Jako jo, představa to sice je lákavá, ale přiznejme si to – ono by se to za chvíli zajedlo. Možná. Momentálně mám dobu určitou do konce června příštího roku, tak uvidíme, co bude pak. Zatím mě vážně moc láká ta au pair, ale věci se někdy mění ze dne na den, a tak si to nechci plánovat úplně definitivně.

Co napsat na závěr? Já ani nevím. Pravda je taková, že momentálně ani nevím, jestli chci spíš dlouhé vlasy anebo krátké vlasy, takže jak si pak můžu být jistá tím, jaké povolání by se mi líbilo? :D

Jak jste na tom vy?

1 komentář:

  1. Při čtení jsem přemýšlela, jestli jsem si vůbec někdy opravdu přála něčím být. Vím, že jsem taky měla krátké období kytek, a chvíli jsem chtěla být veterinářkou, ale v obou případech jsem ještě byla dost malá. Pravda je, že jsem o tom, jakou práci bych jednou ráda dělala, nikdy neuvažovala. Oba rodiče celý život pracují v nějaké fabrice a vždycky to vypadalo, že jsou tak spokojení, tak jsem to prostě brala tak, že budu dělat něco podobného a budu si v klidu žít svůj život.
    Po maturitě jsem nastoupila do firmy, kde pracuje máma, a jsem tam pořád. Není to špatná práce, to vůbec ne (jen těch peněz by mohli trochu přidat), ale až potom, co jsem začala pracovat, jsem si začala uvědomovat, že to asi nebudu chtít dělat celý život. Jenže, když občas kouknu na nabídku práce tady v okolí, nic lepšího tam není, a já vlastně taky vůbec nevím, co bych ráda dělala (mívala jsem z toho hrozné krize). V téhle práci mám aspoň smlouvu na neurčito a stabilní příjem a za tuhle jistotu jsem ráda. Teď mě přesunuli na jiné pracoviště a do jiného kolektivu a po týdnu a půl se mi tam líbí víc než tam, co jsem byla předtím, tak doufám, že to tak bude i pokračovat.
    Taky je fakt, že co tě v jednu chvíli třeba bude fakt bavit, za pár let už pak nemusí. Asi je potřeba prostě zkoušet různé věci a třeba se něco objeví. :)

    OdpovědětVymazat