středa 30. srpna 2017

Sleeping At Last

Včera jsem přišla domů s náladou, při které se mi chtělo jen si zalézt pod deku a brečet a zapomenout na celý svět. Nakonec jsem to neudělala, přestože to nutkání bylo veliké, a místo toho jsem se rozhodla, že si složím trochu puzzle. A pustím si k tomu nějakou hudbu. Znáte ten pocit, kdy máte nějakou náladu a potřebujete si k tomu pustit něco, co by s ní korespondovalo? A pak vám tam youtube hodí něco, u čeho si řeknete „to je přesně ono“?

Tohle se mi stalo včera. Je pravda, že poslední dobou mi youtube navrhuje dost alternativních songů, které rozhodně neuslyšíte v žádném rádiu, ale i tak se mi Sleeping At Last dařilo trochu obcházet, přestože jsem ten název vídala. Neměla jsem však potřebu na nějaké video kliknout. To až včera. A už od prvních tónů Homesick jsem byla konsternována a věděla, že nic víc se mi nemohlo trefit do noty lépe.

Já si na ty žánry moc nehraju, ale asi bych to trochu přirovnala k Passengerovi, takže něco jako alternativní indie folk/rock…? Co já vím. Hlavní je, že to jsou takové… klidné a snivé písničky zpívané někým, kdo má velice příjemný hlas, a je velice snadné se v nich ztratit. 

V první chvíli se mi ani nechtělo o SAL dělit, chtěla jsem si ho nechat pro sebe jako můj osobní soundtrack, ale na druhou stranu bych ho nejraději všem nacpala pod nos. A tak to dělám. Třeba se v tom taky najdete.

Sleeping At Last - Homesick

You spend your whole life just to remember the sound
When the world was brighter
Before we learned to dim it down

Cry heart, cry yourself to sleep,
Cry a storm of tears if it helps you breathe


Sleeping At Last - Sorrow

I feel out of focus
Or at least indisposed
As this strange weather pattern
Inside me takes hold


Sleeping At Last – You Are Enough

When we grew up
Our shadows grew up too
But they’re just old ghosts
That we grow attached to
 


pondělí 28. srpna 2017

Quo vadis?

Když jsem byla mladší, vždycky jsem věděla, co chci dělat, až budu „velká“. Přestože se ty činnosti postupně obměňovaly, pořád tam byla ta jistota.

Jako úplně nejmladší jsem se rozhodla, že chci být kadeřnice. Asi s tím mělo co dělat to, že naše sousedka byla kadeřnice, měla vlastní salón a my k ní chodili jak na stříhání, tak i na zahradu hrát si s její dcerou. Ale jinak netuším, kde jsem to vzala. Zbožňovala jsem hrabání se v něčích vlasech (mamka byla vděčná figurantka), na panenkách jsem si zkoušela různě složité copy a další účesy, a tak jsem v budoucím povolání měla docela jasno. Nevím, kdy ta touha vymizela, ale někdy si říkám, jestli to není škoda. Co se dá dělat.

Někdy během osmé třídy ve mně vzklíčilo přání stát se floristkou, aranžérkou. Už předtím jsem ráda dělávala na Vánoce adventní věnce a k patnáctinám (nebo čtrnáctinám?) jsem dostala od drahého tatínka (hahaha, to je taky příběh na delší lokte) krabici, ve které byly floristické potřeby jako tavící pistole, aranžérská hmota a další číčovinky včetně knihy o aranžování květin. A já si řekla, že jo, že tohle je pro mě to pravé. Měla jsem i vybranou školu, nicméně pak jsme se s mámou přestěhovaly, tady v okolí taková škola není a tenkrát jsem si na intr prostě netroufla. Tohle mě teď zpětně mrzí víc než to kadeřnictví, protože na adventním věnci se vždycky snažím vyřádit a baví mě to. Dva roky zpátky jsem si dost pohrávala (a sem tam ještě někdy pohrávám) s myšlenkou si zařídit rekvalifikační kurz na floristku, ale ten je tak drahý, že mě ta chuť vždycky přejde. :D

A pak jsem byla na gymplu, což už bylo takové období, kdy se ty moje touhy začaly pomalu rozcházet a ta jistota byla čím dál tím menší. Na vysokou jsem chtěla jít na pedagogiku pro mateřské školy anebo na literaturu (kam mě nakonec vzali… ne že bych tam vydržela). Pak jsem začala s angličtinou-španělštinou a pak…

Pak to šlo jaksi do háje. Práce to byly víceméně jen různé brigády jako pokladní nebo kontrolor autodílů, než jsem si na začátku roku 2015 odjela do Anglie aupaiřit. A to mě tak bavilo! Ti kluci byli skvělí (jejich matka už tolik ne, ale to je teď jedno) a přestože se většina lidí zděsí, když řeknu, že jsem měla na starosti čtyři kluky, z toho dva byli dvojčata, nemohla jsem si na ně stěžovat.

Po návratu z Anglie mi mamka dohodila brigádu ve skladu s dárkovou kosmetikou a to mě taky svým způsobem bavilo, protože se jednalo o různé balení a dekorování těch balíčků. A přestože na to byl vzor, dalo se na tom vyblbnout a vždycky jsem si samolibě užívala, když mě vedoucí dávala za příklad, že takhle to balení má vypadat. :D Jenže to byla vážně jen brigáda na DPP, což z dlouhodobého hlediska prostě nemá žádné výhody, a navíc opravdu mizerně placená.

Pak jsem prošla takovým menším výběrovým řízením a od ledna 2016 je ze mě úřednice. Ta práce má svoje výhody – volné víkendy, trochu pružnější pracovní doba, čistá práce, kterou si nemusím nosit domů – ale není to něco, co mě naplňuje. Možná kdybych měla vlastní agendu, tak se na to dívám jinak, ale moje momentální náplň práce je poněkud dělená a ta větší část z toho je naprosto zbytečná. Ale to víte, když si pracovnice, která je tady už dvacet let, dupne, že chce pomocnici, protože svoji práci nezvládá a nestíhá, tak se jí samozřejmě vyhoví… Přestože to je taková práce, kterou v pohodě zastane jeden člověk. Kdybych to dělala sama, tak jo, tak by mi to nevadilo, ale takhle to je naprosto o ničem.

No jo… ale co tedy dělat? Toť otázka. Protože já popravdě nevím. Já prostě nevím, co by mě bavilo, resp. mě by bavilo víc věcí najednou, ale nejsem si jistá, která z nich natolik, abych se jí chtěla věnovat tak, aby mě uživila. Asi by mě pořád nejvíc lákala práce s dětmi, hlavně těmi menšími, o čemž svědčí i to, že poslední dobou čím dál častěji přemýšlím o tom, že vrátit se na chvíli k aupaiření, dokud ještě můžu, by nebylo vůbec špatné. A pak si třeba zařídit nějaký rekvalifikační kurz chůvy pro děti do předškolního věku.

Ale je to zvláštní. Celou dobu mám představu, co bych chtěla dělat, pak se přehoupne dvacítka a já jsem jaksi v háji a zaseknutá a zmatená a ztracená. Asi to je i tím, že jsem nikdy neměla pořádný vzor, co se týče kariéry. A potom je těžké k něčemu přilnout. Člověk si může říkat, jak chce, že na něj rodiče neměli žádný vliv v dětství, ale negativní vliv je pořád vliv. A mě samotnou to štve.

Je mi jasné, že nejsem jediná, ale jsem ráda, že můžu říct, že mám alespoň nějakou práci, byť takovou, která mě v současném stavu úplně nebaví, a nepřiživuji se na rodičích, resp. mámě (haha, já a přiživovat se na mámě, haha), anebo že nepobírám různé dávky a nepovaluji se jen tak doma. Jako jo, představa to sice je lákavá, ale přiznejme si to – ono by se to za chvíli zajedlo. Možná. Momentálně mám dobu určitou do konce června příštího roku, tak uvidíme, co bude pak. Zatím mě vážně moc láká ta au pair, ale věci se někdy mění ze dne na den, a tak si to nechci plánovat úplně definitivně.

Co napsat na závěr? Já ani nevím. Pravda je taková, že momentálně ani nevím, jestli chci spíš dlouhé vlasy anebo krátké vlasy, takže jak si pak můžu být jistá tím, jaké povolání by se mi líbilo? :D

Jak jste na tom vy?

sobota 12. srpna 2017

Začátky a (plané) sliby

Nevím, jestli nejsem poněkud naivní, když si myslím, že prostá změna adresy a blogovací platformy bude něco znamenat. Možná ne. A možná taky ano.

O návrat k blogování se snažím už dlouho. Vlastně si ani nejsem jistá, kvůli čemu jsem od toho předtím upustila. Možná s tím měl co dělat přesun do Anglie, možná už tam byl náběh ještě předtím. Anebo za to mohlo spíš to, že se mi nedělo tolik věcí, o které by stálo za to se podělit. Procházela jsem si (a pořád ještě procházím) takovým obdobím, které mi neposkytovalo atmosféru ke psaní, a já věděla, že kdybych psala, byla bych neupřímná. Možná i to byla ta chyba. 

Poslední dobou se však v mém životě událo celkem dost změn, které by mohly znamenat obrat k lepšímu. K lepšímu životu, o kterém vím, že si ho zasloužím. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem si tu předchozí větu vůbec dokázala přiznat. A upřímně s tím mám pořád problémy. Nicméně - každý nějak začíná a já se jenom začínám učit být znovu šťastná. Protože mám dojem, že to je emoce, o které snad už ani nevím, jak je cítit. A těch náhražek a předstírání, zatímco uvnitř hluboko trpím, už bylo dost.

Abych byla upřímná, myslím, že pokud bych se dostala do péče nějakému psychiatrovi, diagnostikoval by mi několik různých poruch, ani bych nemrkla. A přestože jsem dlouho návštěvu nějakého takového specialisty zvažovala, prozatím jsem to zavrhla a pokouším se s tím poprat sama. Protože vím, že tu změnu myšlení potřebuji, a stejně tak vím, že ta změna (anebo aspoň snaha o ní) musí vyjít hlavně ze mě samotné. Je mi naprosto jasné, že to bude dlouhá (a těžká) cesta, ale... už jenom to, že jsem si dokázala přiznat, že něco takového potřebuji, je pro mě znamení, že to zvládnu.

Nebude to hned. Ale jednou ano.