čtvrtek 28. prosince 2017

Vánoční střípky




„Jéé, jéé, já dostala kartáček na zuby!“
Nemyslím si, že jsem někdy viděla dítě, které by z něčeho podobného projevilo takovou radost.



„Veronika, řeckého původu,“ čte zaujatě školačka a šmahem dodává, „ty jsi jako z Řecka, jo?“



 „The bell still rings for those who truly believe.“



 On měl ale vážně radost, i když se tak netváří... :D



 Nemůžu říct, že by celý Štědrý den a následující svátek byly boží (asi proto, že jsem v noci na Štědrý den spala jako zabitá), ale bylo to celkem fajn. O to božejší ovšem byly ty dárky, které na mě čekaly doma, a za něž všem čarodějnicím moc a moc děkuju. Udělaly mi náramnou radost, bradavického kulicha už hrdě nosím, stejně jako zajíčkové ťapky, rozečetla jsem si Královskou krev a poctivě ji zakládám dračí záložkou a pálím svíčky jako divá. A když nečtu doctorovskou knížku, s nadšením si prohlížím Bestiář Harryho Pottera, po němž jsem bažila v podstatě už od chvíle, co vyšel. A říkám si, jak moc fajn by to bylo v těch Bradavicích, ale když už tam nemůžu být doopravdy, alespoň mám tenhle KOUZELNÝ obrázek, který má na svědomí nesmírně šikovná Gabča alias Sova přepálená. Děkuju ještě jednou, protože to je fakt nádhera a slziček mi ukáplo jenom pár.


čtvrtek 21. prosince 2017

Z tepla rovnou do zimy

… aneb Vánoční varanění ve Winterfellu

  
Někdo mi říkal, že se mu nechce pořád koukat na toho pána v tom článku pod tímhle a ať prý něco napíšu. Co na tom, že to řekla už před dvěma měsíci… tohle se taky určitě počítá.
Protože courání po předvánoční Praze na trzích na Staromáku je trapné, řekla jsem si, že by to chtělo změnu a pozvala jsem milé čarodějnice na krutý sever. Pravda, když jsem to navrhovala, neměla jsem ani zdaleka jisté, že bude kde přespat a že to vůbec vyjde, ale představa toho, že se nebudeme muset prodírat davy lidí, nebudeme muset pod vousy trousit tlumené nadávky, že ti dementi nejsou schopní se třeba trochu rozhlížet kolem a tak podobně, byla lákavá.
Ne že by v Liberci lidi nebyli. To ne, měli byste vidět, jak skřípu zuby, když jdu náhodou z práce v pět rovnou nakoupit, protože jsem debil a prostě se nedokážu poučit, že v tu dobu chodí nakupovat celý Liberec. Ale to sem zrovna moc nepatří. Každopádně – rozhodně tu je méně lidí než v Praze, tak. Navíc naši varani bývají nadmíru štědří (ačkoliv ty kilové svíčky jsem si letos už odpustila 8D), takže možnost se projít bez dárkové nálože a pak si v klidu tu nálož vyměnit, byla žhavým kandidátem, když jsme se rozhodovaly, jak to letos pojmout.
A já myslím, že se to povedlo. Ačkoliv loňská návštěva pražské ZOO a následné kafrání ve veganském bistru taky měly něco do sebe, tohle byla o dost větší pohoda. Tedy kromě toho cestování, u kterého jsem přirozeně nejvíc trpěla já, která to měla nejdál. Ne, sranda, Gabče patří můj obdiv, že navzdory tomu cestování přes celou republiku statečně přijela.
Ale taky jsem náhodou trpěla, zvláště při přípravě občerstvení, z něhož se mi nejvíc povedl asi nedělní oběd, který jsem děvčatům nabalila na cestu, ten zbytek byl takový… no, o dost tvrdší, než měl původně být. Ale hej, není každý den posvícení a prý nehladověly, takže za mě dobrý. Nejlepší byl stejně ten Omam, kde měli naprosto luxusní domácí limonádu a vynikající burger, takže až mi zase někdo přijede na návštěvu, je jasné, kam půjdeme.


Nicméně jak jsem říkala, bylo to naprosto fajn odpoledne a parádní večer, byť Lara si usmyslela, že čajíčkování a punčování (punč se mi vážně povedl) u čipsů, cukroví a doctorovského vánočního speciálu není úplně pro ni a trochu nás terorizovala (někoho i trochu víc). Návrh udělat z ní piňatu na mém stropním háku zazněl kupodivu jen dvakrát.
Když jsme s Atheirou byly před spaním (už v deset, jsme staré) venčit Laru, popadávalo cosi drobounkého, skoro neviditelného… a já v duchu vyjádřila přání, aby to do druhého dne zesilnělo. A ono to vyšlo. Nejen že bylo za okny napadáno, ale při snídani a pálení plovoucích svíček začalo znovu chumelit, a to takovým způsobem, že padaly ty velké chuchle a bylo bílo a bylo krásně a já byla šťastná, že nám to tak krásně vyšlo. Takže i když to vypadalo, že někdo nahoře roztrhl peřinu, vyrazily jsme s nadšením ven a já se musela prostě pořád pitomě uculovat. Sníh! Když si vzpomenu, jak jsme před dvěma roky seděly u Národního muzea venku a rozhodně ne tak nabalené… Zdá se to skoro až neskutečné.


Domů jsme dorazily prakticky jako sněhuláci, oklepaly se, děvčata si dobalila věci, já rychle uvařila špagety, flákla jsem na to omnomnom omáčku z červené čočky a mohlo se jít zase na vlak a autobus. (Z kopečka do kopečka… tady v Liberci se ani jinak nechodí.) Čarodějnice mi odjely dřív, než by mi bylo milé, ale celkově jsme spolu strávily víc času ve větší pohodě, než v jakýkoliv jiný předchozí vánoční sraz, a to se mi hrozně líbilo.
Doufám, že podobně se i jim líbilo u mě (a pokud nelíbilo, tak si to asi radši nechte pro sebe) a že příští rok uspořádáme vánoční slet v podobném stylu a hlavně v plném počtu, aby se někdo furt nemusel tahat s dárky pro někoho jiného.
Prozatím se loučím a ozvu se zase tak za tři měsíce. Možná i dýl, znáte mě.

pátek 1. září 2017

Man in an Orange Shirt

Man in an Orange Shirt je dvoudílná minisérie, která nám ukazuje příběh odehrávající se ve dvou časových rovinách. V té první sledujeme Michaela a Thomase těsně po druhé světové válce, v době, která opravdu nebyla přejícná k homosexualitě, a jestliže jste si nedávali pozor – šup, už jste byli ve vězení. Na straně druhé – v současnosti – máme Adama se Stevem, kteří žijí v době, kdy existují aplikace na prostý a nezávazný sex. A přestože se vám možná dostane pár divných pohledů, trest vás za to žádný nečeká. Jenže známosti na jednu noc nikdy nedokáží nahradit plnohodnotný vztah…

Najít v dnešní době seriál nebo i film, který by se alespoň okrajově nedotýkal queer tématu, už tak složité není, ale jestli je Man in an Orange Shirt v něčem jiný? Popravdě si netroufám tvrdit s jistotou, poněvadž seriálů (nebo film) zaměřujících se čistě jen na tohle téma jsem (zatím) ještě tolik neviděla. A od těch, které mám za sebou, se to liší v jedné zásadní věci – tady nenajdete žádné demonstrace nebo jiné boje za práva. Je to čistokrevné romantické drama, které se zaměřuje hlavně na vztahy mezi jednotlivými postavami, žádný větší hledáček na celou LGBT menšinu tu není. Ale… to se mi vlastně líbilo. Je tu jen několik postav, na jejichž pocity se můžeme soustředit a nemusíme se zabývat tou omáčkou okolo.

Co se týče zpracování, je vidět, že to je britská produkce a nejenom kulisami. Britové podobná dramata prostě umí, takže všechno do puntíku sedí. Atmosféricky je Man in an Orange Shirt skvěle zvládnutý, emoce jednotlivých postav jsou vidět a cítit a celé to je takové syrové, smutné, pravé. I co se týče technické stránky věci, nemám v podstatě co vytknout, kostýmy byly též na vynikající úrovni (a jen mi to připomnělo, jak moc bych chtěla, aby se ten padesátkový styl oblékání vrátil zase zpátky), jediný větší úlet byl v podobě ne-zrovna-narozeného novorozence, kterému bych odhadem tipla tak půl roku.

Herci mi byli víceméně neznámí, jediný povědomý byl Julian Morris, který hrál Adama, a Angel Coulby v roli Adamovy bývalé přítelkyně. Myslím, že však můžu s klidem napsat, že všichni hráli uvěřitelně a se svými rolemi se poprali s lehkostí. Velice se mi líbilo ztvárnění Flory, která vystupovala v minulosti i současnosti, byť pokaždé samozřejmě zastoupená jinou herečkou. Ono se snadno řekne, že to byla ženská, která bránila lásce dvou mužů, která byla v pozici manželky jen naoko, a že ona byla ta špatná. Jenomže to tak úplně není, že? Jak Vanessa Redgrave, tak i Joanna Vanderham zvládly Flořin přístup a emoce vyjádřit na jedničku, a přestože má člověk nutkání pociťovat k Floře nesympatie, nakonec ji vlastně chápe.

Není to šálek kávy pro každého, to je naprosto pochopitelné, ale pokud je vám nastíněné téma blízké anebo se o něj zajímáte, rozhodně by vám Man in an Orange Shirt neměl uniknout. Koneckonců to má dohromady jenom dvě hodiny, a i kdyby se vám to nakonec nelíbilo, zase taková ztráta času to nebude.



„I want to do all the ordinary un-bedroomy things we never got around doing… Making toast. Raking leaves. Sitting in silence.“


Trailer:



středa 30. srpna 2017

Sleeping At Last

Včera jsem přišla domů s náladou, při které se mi chtělo jen si zalézt pod deku a brečet a zapomenout na celý svět. Nakonec jsem to neudělala, přestože to nutkání bylo veliké, a místo toho jsem se rozhodla, že si složím trochu puzzle. A pustím si k tomu nějakou hudbu. Znáte ten pocit, kdy máte nějakou náladu a potřebujete si k tomu pustit něco, co by s ní korespondovalo? A pak vám tam youtube hodí něco, u čeho si řeknete „to je přesně ono“?

Tohle se mi stalo včera. Je pravda, že poslední dobou mi youtube navrhuje dost alternativních songů, které rozhodně neuslyšíte v žádném rádiu, ale i tak se mi Sleeping At Last dařilo trochu obcházet, přestože jsem ten název vídala. Neměla jsem však potřebu na nějaké video kliknout. To až včera. A už od prvních tónů Homesick jsem byla konsternována a věděla, že nic víc se mi nemohlo trefit do noty lépe.

Já si na ty žánry moc nehraju, ale asi bych to trochu přirovnala k Passengerovi, takže něco jako alternativní indie folk/rock…? Co já vím. Hlavní je, že to jsou takové… klidné a snivé písničky zpívané někým, kdo má velice příjemný hlas, a je velice snadné se v nich ztratit. 

V první chvíli se mi ani nechtělo o SAL dělit, chtěla jsem si ho nechat pro sebe jako můj osobní soundtrack, ale na druhou stranu bych ho nejraději všem nacpala pod nos. A tak to dělám. Třeba se v tom taky najdete.

Sleeping At Last - Homesick

You spend your whole life just to remember the sound
When the world was brighter
Before we learned to dim it down

Cry heart, cry yourself to sleep,
Cry a storm of tears if it helps you breathe


Sleeping At Last - Sorrow

I feel out of focus
Or at least indisposed
As this strange weather pattern
Inside me takes hold


Sleeping At Last – You Are Enough

When we grew up
Our shadows grew up too
But they’re just old ghosts
That we grow attached to
 


pondělí 28. srpna 2017

Quo vadis?

Když jsem byla mladší, vždycky jsem věděla, co chci dělat, až budu „velká“. Přestože se ty činnosti postupně obměňovaly, pořád tam byla ta jistota.

Jako úplně nejmladší jsem se rozhodla, že chci být kadeřnice. Asi s tím mělo co dělat to, že naše sousedka byla kadeřnice, měla vlastní salón a my k ní chodili jak na stříhání, tak i na zahradu hrát si s její dcerou. Ale jinak netuším, kde jsem to vzala. Zbožňovala jsem hrabání se v něčích vlasech (mamka byla vděčná figurantka), na panenkách jsem si zkoušela různě složité copy a další účesy, a tak jsem v budoucím povolání měla docela jasno. Nevím, kdy ta touha vymizela, ale někdy si říkám, jestli to není škoda. Co se dá dělat.

Někdy během osmé třídy ve mně vzklíčilo přání stát se floristkou, aranžérkou. Už předtím jsem ráda dělávala na Vánoce adventní věnce a k patnáctinám (nebo čtrnáctinám?) jsem dostala od drahého tatínka (hahaha, to je taky příběh na delší lokte) krabici, ve které byly floristické potřeby jako tavící pistole, aranžérská hmota a další číčovinky včetně knihy o aranžování květin. A já si řekla, že jo, že tohle je pro mě to pravé. Měla jsem i vybranou školu, nicméně pak jsme se s mámou přestěhovaly, tady v okolí taková škola není a tenkrát jsem si na intr prostě netroufla. Tohle mě teď zpětně mrzí víc než to kadeřnictví, protože na adventním věnci se vždycky snažím vyřádit a baví mě to. Dva roky zpátky jsem si dost pohrávala (a sem tam ještě někdy pohrávám) s myšlenkou si zařídit rekvalifikační kurz na floristku, ale ten je tak drahý, že mě ta chuť vždycky přejde. :D

A pak jsem byla na gymplu, což už bylo takové období, kdy se ty moje touhy začaly pomalu rozcházet a ta jistota byla čím dál tím menší. Na vysokou jsem chtěla jít na pedagogiku pro mateřské školy anebo na literaturu (kam mě nakonec vzali… ne že bych tam vydržela). Pak jsem začala s angličtinou-španělštinou a pak…

Pak to šlo jaksi do háje. Práce to byly víceméně jen různé brigády jako pokladní nebo kontrolor autodílů, než jsem si na začátku roku 2015 odjela do Anglie aupaiřit. A to mě tak bavilo! Ti kluci byli skvělí (jejich matka už tolik ne, ale to je teď jedno) a přestože se většina lidí zděsí, když řeknu, že jsem měla na starosti čtyři kluky, z toho dva byli dvojčata, nemohla jsem si na ně stěžovat.

Po návratu z Anglie mi mamka dohodila brigádu ve skladu s dárkovou kosmetikou a to mě taky svým způsobem bavilo, protože se jednalo o různé balení a dekorování těch balíčků. A přestože na to byl vzor, dalo se na tom vyblbnout a vždycky jsem si samolibě užívala, když mě vedoucí dávala za příklad, že takhle to balení má vypadat. :D Jenže to byla vážně jen brigáda na DPP, což z dlouhodobého hlediska prostě nemá žádné výhody, a navíc opravdu mizerně placená.

Pak jsem prošla takovým menším výběrovým řízením a od ledna 2016 je ze mě úřednice. Ta práce má svoje výhody – volné víkendy, trochu pružnější pracovní doba, čistá práce, kterou si nemusím nosit domů – ale není to něco, co mě naplňuje. Možná kdybych měla vlastní agendu, tak se na to dívám jinak, ale moje momentální náplň práce je poněkud dělená a ta větší část z toho je naprosto zbytečná. Ale to víte, když si pracovnice, která je tady už dvacet let, dupne, že chce pomocnici, protože svoji práci nezvládá a nestíhá, tak se jí samozřejmě vyhoví… Přestože to je taková práce, kterou v pohodě zastane jeden člověk. Kdybych to dělala sama, tak jo, tak by mi to nevadilo, ale takhle to je naprosto o ničem.

No jo… ale co tedy dělat? Toť otázka. Protože já popravdě nevím. Já prostě nevím, co by mě bavilo, resp. mě by bavilo víc věcí najednou, ale nejsem si jistá, která z nich natolik, abych se jí chtěla věnovat tak, aby mě uživila. Asi by mě pořád nejvíc lákala práce s dětmi, hlavně těmi menšími, o čemž svědčí i to, že poslední dobou čím dál častěji přemýšlím o tom, že vrátit se na chvíli k aupaiření, dokud ještě můžu, by nebylo vůbec špatné. A pak si třeba zařídit nějaký rekvalifikační kurz chůvy pro děti do předškolního věku.

Ale je to zvláštní. Celou dobu mám představu, co bych chtěla dělat, pak se přehoupne dvacítka a já jsem jaksi v háji a zaseknutá a zmatená a ztracená. Asi to je i tím, že jsem nikdy neměla pořádný vzor, co se týče kariéry. A potom je těžké k něčemu přilnout. Člověk si může říkat, jak chce, že na něj rodiče neměli žádný vliv v dětství, ale negativní vliv je pořád vliv. A mě samotnou to štve.

Je mi jasné, že nejsem jediná, ale jsem ráda, že můžu říct, že mám alespoň nějakou práci, byť takovou, která mě v současném stavu úplně nebaví, a nepřiživuji se na rodičích, resp. mámě (haha, já a přiživovat se na mámě, haha), anebo že nepobírám různé dávky a nepovaluji se jen tak doma. Jako jo, představa to sice je lákavá, ale přiznejme si to – ono by se to za chvíli zajedlo. Možná. Momentálně mám dobu určitou do konce června příštího roku, tak uvidíme, co bude pak. Zatím mě vážně moc láká ta au pair, ale věci se někdy mění ze dne na den, a tak si to nechci plánovat úplně definitivně.

Co napsat na závěr? Já ani nevím. Pravda je taková, že momentálně ani nevím, jestli chci spíš dlouhé vlasy anebo krátké vlasy, takže jak si pak můžu být jistá tím, jaké povolání by se mi líbilo? :D

Jak jste na tom vy?

sobota 12. srpna 2017

Začátky a (plané) sliby

Nevím, jestli nejsem poněkud naivní, když si myslím, že prostá změna adresy a blogovací platformy bude něco znamenat. Možná ne. A možná taky ano.

O návrat k blogování se snažím už dlouho. Vlastně si ani nejsem jistá, kvůli čemu jsem od toho předtím upustila. Možná s tím měl co dělat přesun do Anglie, možná už tam byl náběh ještě předtím. Anebo za to mohlo spíš to, že se mi nedělo tolik věcí, o které by stálo za to se podělit. Procházela jsem si (a pořád ještě procházím) takovým obdobím, které mi neposkytovalo atmosféru ke psaní, a já věděla, že kdybych psala, byla bych neupřímná. Možná i to byla ta chyba. 

Poslední dobou se však v mém životě událo celkem dost změn, které by mohly znamenat obrat k lepšímu. K lepšímu životu, o kterém vím, že si ho zasloužím. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem si tu předchozí větu vůbec dokázala přiznat. A upřímně s tím mám pořád problémy. Nicméně - každý nějak začíná a já se jenom začínám učit být znovu šťastná. Protože mám dojem, že to je emoce, o které snad už ani nevím, jak je cítit. A těch náhražek a předstírání, zatímco uvnitř hluboko trpím, už bylo dost.

Abych byla upřímná, myslím, že pokud bych se dostala do péče nějakému psychiatrovi, diagnostikoval by mi několik různých poruch, ani bych nemrkla. A přestože jsem dlouho návštěvu nějakého takového specialisty zvažovala, prozatím jsem to zavrhla a pokouším se s tím poprat sama. Protože vím, že tu změnu myšlení potřebuji, a stejně tak vím, že ta změna (anebo aspoň snaha o ní) musí vyjít hlavně ze mě samotné. Je mi naprosto jasné, že to bude dlouhá (a těžká) cesta, ale... už jenom to, že jsem si dokázala přiznat, že něco takového potřebuji, je pro mě znamení, že to zvládnu.

Nebude to hned. Ale jednou ano.